Letos prvního září to je přesně třicet let, kdy začal program DOFE fungovat v České republice. Na začátku se v roce 1995 zapojilo třicet organizací. Vůbec první školou bylo Gymnázium Zlín – Lesní čtvrť. Jeho tehdejšího ředitele Bohuslava Zárubu přitom k programu přivedla tak trochu i souhra náhod. Dnes už sice školu nevede, na začátky DOFE ale vzpomíná pořád.
K programu DOFE vás vlastně tak trochu přivedla Vaše dcera, jak to bylo?
Já jsem seděl takhle o velké přestávce v ředitelně, pil jsem kafe a najednou mi zvoní telefon. Zvednu ho a tam se ozve: „Tady je Londýn, tady je Hana.“ Moje dcera Hana totiž dělala au-pair u Heleny Felix (dcera lady Louisy Abrahams, která program do Česka přinesla). „S Helenou jsme se bavily, jestli byste nemohli zavést cenu vévody z Edinburghu u vás ve škole.” Tak jsem si chvilku říkal, co to jako je. Pak mi ale předala paní Helenu a ona nás s mou kolegyní pozvala do Londýna.
A vyrazili jste?
Ano. Všechno nám vysvětlili. A když jsme jeli zpátky do Česka, tak jsme si říkali, jak všem vlastně vysvětlíme, o co se jedná. Neměli jsme tehdy podporu ministerstva školství, byli jsme takový sólo podnik. Měli jsme štěstí na perfektní studenty, ze začátku jich bylo možná deset, patnáct. Přišli na to, že v programu můžou dokázat něco, co si ani nepředstavovali, že dokážou. Takže potom se zapojovalo víc a víc studentů, a jak se to rozběhlo, zapojily se i další školy. bo
Bohuslav Záruba na ceremonii ve Zlíně v únoru 2025.
A co vás přesvědčilo, že jste se do něj nakonec chtěl jako ředitel zapojit?
Přesvědčila mě ta myšlenka. Že každý může dokázat víc, než si vůbec dovede představit. Já jsem učil fyziku a vždycky jsem studentům říkal: Jste schopní to pochopit, jen tady nesmíte postavit bariéru a říct si „já na to nemám“. Musíte to přehodnotit a říct si „já na to mám“. A to jsem vlastně viděl i v programu.
Máte nějaký silný zážitek spojený s programem, na který i dnes vzpomínáte?
Určitě si vzpomínám na setkání s královnou Alžbětou a jejím manželem, princem Philipem. Když jsem se s ním setkal na britské ambasádě a on mi podal ruku, tak jsem si ji týden neumýval (směje se). Ale vlastně nejsilnější bylo stejně vidět tu radost u studentů, když program dokončili. To bylo nedocenitelné palivo do práce.
Povídáme si spolu na zlínské ceremonii. Jak se teď, po třiceti letech, díváte na to, kam se program posunul?
Já jsem hleděl, kolik studentů a vedoucích je zapojených. Když jsem prosil kantory, aby se zapojili, tak se jim moc nechtělo. Takže jsem velice mile překvapený. A myslím, že program ve studentech buduje zdravé sebevědomí.
Co byste dnes vzkázal třeba ředitelům nebo učitelům, kteří zvažují, jestli se do programu zapojit?
Myslím, že si to každý musí ochutnat sám. Já jsem tomu ze začátku taky nevěřil. Myslel jsem si, že to nebude mít ten efekt. Musela mě přesvědčit až lady Abrahams.
