Osmnáctiletý Marek Musil po bronzové úrovni aktuálně pokračuje na stříbrné. Už podruhé si pro dobrovolnictví vybral stejné místo – domov pro seniory v Letovicích. Co mu toto dobrovolnictví dalo a jak se starým lidem snaží zpříjemnit dny? O tom mluví v rozhovoru.
Co tě přivedlo k dobrovolnictví v domovech pro seniory?
Hodně jsem přemýšlel, co si zvolit jako dobrovolnictví, a nakonec jsem si vybral tuto cestu. Baví mě poslouchat příběhy druhých. Přišlo mi to jako velmi zajímavá činnost a doufal jsem, že tím vykouzlím někomu úsměv na tváři.
Co konkrétně v domově pro seniory děláš?
Když jsem tam začínal chodit, tak jsem si většinou spíše s lidmi povídal, ptal jsem se jich, jaké prožili životy a co je v životě bavilo. Některé věci mě moc potěšily a vždy mi udělalo radost, když jsem si mohl poslechnout nový příběh ze života někoho, kdo mi řekl, že toho, co prožil, vůbec nelituje. Samozřejmě jsme hráli i různé hry, dělali jsme turnaj v Člověče, nezlob se a spoustu dalších her, a někdy jsme i četli – předčítal jsem jim jejich nejoblíbenější knihy a moc mě těšilo, že vždy seděli nebo leželi a pilně poslouchali.
Jak na tebe senioři reagují? Pamatuješ si na nějakou zvlášť hezkou nebo dojemnou situaci?
Senioři na mě reagují velmi kladně. A někdy od babiček slýchávám, jak mi to sluší, jedna mi dokonce říkala: „Už přišel náš Mareček.“ Občas to bývá i smutné, když jsem za někým došel a ten člověk si nepamatoval moje jméno, musel jsem se znovu představit. Jeden pán mi dal radu do života: „Dokud v životě nejde o někoho, koho máš rád, tak jde prakticky o nic. Musíš se o lidi, které máš rád, starat, jinak ti ty krásné chvíle s nimi proklouznou mezi prsty.“
Co tě během dobrovolnictví nejvíc překvapilo?
Asi ta komunikace. Čekal jsem, že se mnou nebudou chtít vůbec mluvit, a moc mě překvapilo, že chtěli a byli rádi, že tam vůbec chodím.
Jak často do domova docházíš a kolik tam trávíš času?
Chodím tam jednou až dvakrát týdně a většinou tam s nimi jsem tak dvě hodinky. Záleží, jak je to baví a jestli jim nenarušuji soukromí.
Co ti tato zkušenost dala do života? Naučil ses něco nového?
Určitě mi dala do života spoustu věcí. Nejvíc se mi asi líbilo, že většina z těch, se kterými jsem mluvil, mi řekla, že ničeho v životě nelitují a že si ten život moc a moc užili.
Spolupráce s Ježíškovými vnoučaty – víc příležitostí pro plnění dobrovolnictví
V DofE jsme nově uzavřeli spolupráci s projektem Ježíškova vnoučata, který funguje pod Nadačním fondem Českého rozhlasu. A domovy pro seniory, které jsou do projektu zapojené, teď nabízí dofákům a dofačkám možnost plnit dobrovolnictví právě u nich. Kompletní přehled zapojených domovů pro seniory najdete v Mapě dobrovolnictví.
Máš nějaký zážitek nebo příběh, který tě v této zkušenosti nejvíc inspiroval?
Nejvíce mě asi inspirovalo to, že se mě senioři ptali, jestli přijdu i příště. Byla to taková věc, která moc potěší. Třeba pan Bárta – jednou se mě zeptal na jméno a od té doby si ho pamatoval a vždycky si psal do kalendáře, kdy přijdu. Vždycky mě vzal za ruku a řekl, že je moc rád, že tam s ním jsem.
Změnil se tvůj pohled na stáří nebo na práci s lidmi?
Ne že by se změnil, ale určitě jsem to začal více vnímat. A začal jsem ještě víc vnímat to, že ti lidé tam vlastně nikoho blízkého nemají a že za některými vlastně ani nikdo nejezdí.
Máš pocit, že si se seniory rozumíte?
To si myslím, že určitě ano. Našim vtipům se zasmějeme navzájem a myšlenkami taky nebýváme daleko od sebe.
Jak tě program DofE podpořil v dobrovolnictví? Pomohlo ti to třeba s motivací nebo organizací času?
Určitě mě podpořily moje koordinátorky a samotný program mi ukazoval, že to musím dotáhnout do konce.
Doporučil bys dobrovolnictví v domovech pro seniory dalším dofákům?
Určitě, protože získáte další pohled a další zkušenosti. Určitě vám to nic nevezme a spíše vám to přidá. A věřte mi, že takový pocit, kdy se na vás všichni usmívají a dávají vám najevo, že jsou rádi, že jste za nimi přišli, je k nezaplacení.
Co bys vzkázal ostatním mladým lidem, kteří nad dobrovolnictvím v domovech pro seniory váhají?
Že se není čeho bát. Většina důchodců, co v domovech jsou, jsou nadšení, že za nimi někdo přijde a prohodí s nimi alespoň pár slov.
