Ahoj! Moje jméno je Honza a na začátku května jsme se spolu se dvěma kamarády – Michal a Radim, vydal do Krkonoš splnit si expedici DofE. Slunce, déšť, mlha a sníh. To vše v nejvyšším a snad i nejkrásnějším českém pohoří, které se pyšní mnohými krásami. Tři dny a dvě noci v horách. To pro nás byla naše DofE expedice!
Začínáme
Začínáme v samotném srdci západních Krkonoš – Harrachově. Odtud se rychle dostáváme k Mumlavskému vodopádu, který slyšíme už z dálky. Obdivujeme sílu vody, pořizujeme pár fotek a vydáváme se dál podél řeky, která díky dešti v předchozích dnech krásně šumí, a tak nám nastoupané metry příjemně utíkají. Kolem šesté hodiny večerní jsme na rozcestí u Čtyř pánů, tady chvíli vydechujeme a vzápětí pokračujeme po vyfrézované cestě k Labské boudě. Jde se skvěle až do chvíle, kdy skončí sněhové mantinely a my tak musíme dál rozbředlým sněhem. Naštěstí téměř metr a půl hluboká vrstva sněhu končí u Labské a my tak kolem Labského vodopádu pokračujeme po kamenné cestě. Výhledy na Labský důl a Zlaté návrší nám kazí velký mrak, který vzápětí začíná pohlcovat okolní vrcholy a i nás. Míjíme Martinovy boudy a zbývá nám poslední kilometr do cíle prvního dne – přístřešek Pod Smělcem.
Škrábeme se do kopce a už vidíme střechu našeho dnešního domova. Bohužel ale slyšíme i cizí hlasy a v mžiku poznáváme dalších šest turistů, kteří měli stejný nápad jako my. Popřejeme jim dobrou chuť k zrovna uvařené večeři a začínáme zvídat, zda neví o pěkném místě na spaní, protože už šest lidí v nouzové přístřešku je poměrně dost, natož další tři. Jeden nám hned odpovídá: „To máte nejlepší jít na Petrovky, maj tam takovou stříšku, možná nakonec lepší než tady“. Děkujeme za radu a bereme opět batohy na záda. Při odchodu nás oslovuje další se slovy: „Hoší, hlavně pamatujte na nejdůležitější pravidlo v horách – nechcípněte.“ i tuhle radu si bereme k srdci. S mírnou nejistotou toho, kde budeme dnes spát stoupáme k Mužským kamenům, když v tom se to stane.
Svitla nám naděje
Mraky se roztáhnou a za námi se na nebi odehrává neuvěřitelná podívaná. Zapadající slunce si k nám nachází cestu a nám tím vzkvétá pocit, že přeci jen není tak špatně, jak se zdá a stoupá v nás víra, že popsaná stříška bude opravdu lepší než přeplněný přístřešek. Plni euforie zdoláváme Mužské kameny, Dívčí kameny a sbíháme z kopce k Petrovce. Zjišťujeme, že slíbená stříška je přímo před vchodem do boudy a tím pádem krytá jen třemi zdmi. Raději se domlouváme s boudařkou, která nás dokonce zve dovnitř. To ale zdvořile odmítáme a roztahujeme karimatky před prahem boudy. Hvězdy na obloze, mírný vítr a necelé dva stupně. To byla první noc našeho putování.
Druhý den
Ráno svítí slunce a my v klidu snídáme, až kolem půl deváté se opět vydáváme na cestu. Procházíme kolem Špindlerovy Boudy a začínáme potkávat větší a větší skupiny převážně polských turistů. Pod Malým Šišákem je poměrně hodně sněhu, a tak kolem nás projíždí i běžkaři. V jedenáct hodin jsme u Poledního kamene, kde stejně jako ostatní volíme menší přestávku se svačinou. Odtud pokračujeme po Cestě česko-polského přátelství a pod námi se nám naskýtá úžasný výhled na Velký a později i Malý staw. Je krásně, a tak je vidět daleko do Polska. Jsme asi v nejnavštěvovanější části pohoří, a tak není divu, že je kolem Luční Boudy opravdu rušno.
Do dnešního přístřešku bychom chtěli přijít jako první, a tak nám cesta na Klínovky rychlejším tempem trvá slabou hodinu. Podařilo se a novou útulnu máme pro sebe. Horský pramen, dřevěné lavice, prosklené čelo s výhledem do údolí, proti betonu před chatou si připadáme jako v hotelu. Jediné, co nám chybí, jsou dveře, ale to během chvíle řešíme bivakovacím pytlem. Vaříme si večeři, doděláváme videa pro DofE a těšíme se na západ slunce. Bohužel se ale od Pece žene velký mrak, který s sebou přináší i déšť. Zalézáme do přístřešku a sledujeme rychle plynoucí mračna nad údolím, zjišťujeme, že se na hory žene silný vítr a bouřka. To nejhorší by nás mělo minout, ale pro jistou jistíme nouzové dveře prkny a kameny. Nafukujeme karimatky a zalézáme do spacáků, ve kterých je nám příjemné teplo, a tak jen posloucháme, co na nás Krakonoš chystá a pomalu usínáme.
Co to bylo?
Hodinu po půlnoci nás všechny budí velká rána. Venku bychom teď být nechtěli, slyšíme déšť a silný vítr, který nám v nárazech buší do střechy. Provizorní dveře stále drží, a tak jediné nad čím přemýšlíme je plánované vstávání o půl páté, přeci jen mělo by to cenu do takového počasí?
Mlhavé ráno
Vstáváme před budíkem. Už jsme nemohli spát, proto se rozhodujeme, jestli opravdu vyrazit, i když to venku moc hezky nevypadá. Mrholí a je velmi hustá mlha, alespoň konečně pořádně vyzkoušíme bundy, říkáme si. Mokrým sněhem stoupáme k Chalupě na Rozcestí a dál po asfaltu k Výrovce, počasí je stále stejné. Za Výrovkou potkáváme podobné sněhové mantinely jako první den, ale tyhle jsou mnohem větší a díky mlze působí impozantně.
Za Luční boudou vstupujeme do Úpského rašeliniště. Jdeme sněhem a po tyčích, bez kterých bychom díky mlze brzy sešli z cesty. Pramen Úpy míjíme po dřevěné lávce, na jejímž konci nás čeká nemilé překvapení. Díky vyšší teplotě a nočnímu dešti se sníh proměnil v břečku, která nám v některých místech sahala až po kolena. Víme, že do cíle to není daleko, a tak se se snažíme místem co nejrychleji proběhnout.
O chvíli později už jsme u Slezského domu. Silně fouká, a tak nezasujeme kapuce a šlapeme poslední a nejvyšší kopec – Sněžku. Vítr valí mraky přes kameny, které lemují naši cestu. Přidržujeme se řetězů a už stojíme na vrcholu hory, Česka a zároveň i naší expedice! Díky kluci!
Závěrem bych chtěl poděkovat programu DofE a Středisku volného času v Trutnově za možnost a podporu v realizaci naší výpravy, dále pak firmě HUSKY, která nás dovybavila batohy a bundami, které nám ulehčili a zpříjemnili putování, za zmínku stojí i spacáky, které nám přes noc umožnili nabrat síly do dalších dní.
Výpravu do Krkonoš můžeme jedině doporučit, a to zejména v jarních měsících, kdy hory ještě nejsou tolik plné. Mějte se všichni krásně a přeji hodně parádních zážitků!
