Zlatá dofačka Anna Zouharová se s námi v rozhovoru podělila o formativní zážitek, který ji přineslo plnění dobrovolnictví. První nervózní chvíle při předčítání knihy, postupné vytváření hlubokého vztahu s panem Oldřichem a také to, jak se spolu vyrovnávali se ztrátou jeho partnerky. Přes nelehké momenty jí dobrovolnictví přineslo radost, energii a víru, že i malé činy mají velký smysl. Doporučení má i pro dofáky, kteří v rámci této aktivity tápou.
V první řadě – co tě motivovalo zapojit se do programu DofE a proč sis v rámci dobrovolnictví vybrala právě domov pro seniory?
Hlavním impulzem pro mě byla prezentace Veroniky Ormaniecové. Nadchl mě celkový koncept DofE, že bych mohla i v rámci školy rozvíjet netradiční aktivity, které si budu moci dokonce sama vybrat. Protože se ráda pohybuji v přírodě a v terénu, oslovila mě i závěrečná expedice a samozřejmě zlatá ceremonie s přítomností vévody z Edinburghu. Co se týče dobrovolnictví, dlouho jsem zvažovala, jakou aktivitu si mám vybrat. Na tuto formu dobrovolnictví jsem narazila skrz ADRU ještě před mým začátkem v programu DofE. Velmi ráda si povídám s lidmi a představa, že tímto způsobem mohu zpestřit jejich každodenní život, byla skvělá.
Jaké byly tvé úplně první pocity a dojmy po první návštěvě domova?
Zcela upřímně jsem měla z první návštěvy docela strach. Měla jsem totiž poprvé vymyslet program pro skupinu asi deseti seniorů a nevěděla jsem, jak na to mám jít a co přesně očekávat. Nakonec jsem se rozhodla pro předčítání knížky Anna ze Zeleného domu, kterou napsala Lucy Montgomery. I když normálně s přednesem problém nemám, tréma udělala svoje a já se najednou zadrhávala, mluvila potichu a potily se mi ruce. Celkem s úlevou a obavami, co na to budou senioři říkat, jsem dočetla. Zaujaté a vděčné tváře dědečků a babiček kolem ze mě ale všechen ten stres rázem vyhnaly a zůstal jen úžasný pocit, že jsem někomu mohla pouze svou návštěvou udělat radost.
Můžeš nám více přiblížit, co jsi vše v domově dělala, jaké jsi například vytvářela programy pro seniory a co tě při jejich organizaci nejvíce bavilo?
V Domově jsme začínaly ještě spolu s kamarádkou a většinou mívaly programy dohromady. Snažily jsme se vymýšlet různé hry, které by bavily všechny, takže se často střídalo BINGO, pexesa, různé deskové hry atd. Velký ohlas sklidilo i již zmíněné předčítání. Kromě těchto aktivit jsme spolupracovaly s volnočasovými pracovnicemi a vypomáhaly na různých plesech a besídkách. Tam jsem se také seznámila s panem Oldřichem.
Popsala jsi blízký vztah, který jsi navázala s jedním konkrétním seniorem, panem Oldřichem. Jaké byly klíčové momenty, které ti pomohly překonat počáteční formálnost a vytvořit důvěrný vztah?
Velmi mi v tom pomáhal právě pan Oldřich. Už při našem prvním setkání ukázal svůj velký smysl pro humor a na velké formality najednou ani prostor nebyl. Ze začátku jsem měla pouze skupinové aktivity a naše setkání s panem Oldřichem a jeho partnerkou bývalo vždy spíše dílem náhody. Pokaždé, když jsme se ale viděli, bylo jejich přivítání tak srdečné a vřelé, že jsem vždy měla pocit, jako bychom se znali už dávno. Ještě před mou první individuální návštěvou přišli na mé koncerty a také jsem s nimi občas trávila čas i mimo domov.
Partnerka pana Oldřicha bohužel zemřela, což ale prohloubilo vaše dosavadní pouto. Jak jste tuhle situaci společně překonali?
Byla to samozřejmě velmi těžká situace. Nejdřív jsem chtěla dát panu Oldřichovi prostor, aby se s tím vyrovnal sám. Chtěla jsem mu ale opravdu ukázat, že jsem tu pro něj, a proto jsem jej po týdnu šla navštívit. Nebylo to vůbec jednoduché, ale podařilo se mi najít téma, které nás oba vždy dostatečně rozptýlilo. Tím byly lyže. Lyžování a hory byla naše společná témata již od prvního setkání a v té složité době bylo vidět, že pana Oldřicha právě lyže vždy přivedly na jiné myšlenky. V tom období jsem si nejvíce uvědomila přínos této mojí „práce“. Bylo vidět, jak velkou změnu a rozptýlení, byť třeba jen na chvíli, to panu Oldřichovi přineslo. Měla jsem také zpětně pocit, že právě toto náš vztah velmi prohloubilo.
Tohle je opravdu silná zkušenost. Co si z ní odnášíš do budoucna?
Myslím, že tento typ dobrovolnictví nás velmi silně ovlivňuje, formuje a proměňuje, aniž bychom si to sami uvědomovali. Poznáváme osudy různých lidí a nevědomky se stáváme jejich součástí. Tato zkušenost mě hodně posunula jak z hlediska vnímání a vcítění se, tak také v komunikaci. Je to pro mě činnost, ze které si vždy odnáším ještě mnohem víc, než jsem dala. Ale hlavně mě pokaždé naplní energií a chutí do života, protože vidím, že to, co dělám, má opravdu smysl.
Plánuješ v dobrovolnictví pokračovat i mimo DofE?
Určitě. Velmi mě to naplňuje, a proto se chci této aktivitě dál věnovat. Samozřejmě plánuji zůstat s panem Oldřichem v kontaktu a navštěvovat ho tak často, jak to jen půjde. Díky DofE mezi námi vzniklo hluboké přátelství. Co se týče skupinových programů pro seniory, stále občas ráda vypomáhám při různých akcích, nebo pořádáme s přáteli koncerty přímo v domově.
Kromě vztahu s panem Oldřichem, je nějaký další okamžik z tvého dobrovolnictví, který ti nejvíce utkvěl v paměti?
Vždy to jsou takové ty neformální rozhovory mimo plánované programy, kdy senioři vypráví střípky z jejich života. Někdy to jsou opravdu vtipné historky nebo naprosto strhující příběhy. Pro mě je toto poznání osudů různých lidí velmi inspirující. Zároveň si moc dobře uvědomuji, že pro mnohé seniory je to jediná příležitost o svých zkušenostech a zážitcích hovořit a vypovídat se. Skrze to se stále více utvrzuji, jak moc mám ráda staré lidi.
Co bys poradila dofákům, kteří také přemýšlejí, jakou aktivitu si v rámci dobrovolnictví zvolit?
Aby si vybrali to, v čem doopravdy vidí smysl, co je baví a co je naplňuje. Protože pokud budou dělat něco, do čeho vloží třeba jenom malou část sama sebe, uvidí, že se jim vrátí mnohem víc, než původně dali.
